|
HUDEBNÍ PUBLICISTA PETR GRATIAS V
OTEVŘENÉM DOPISE VŠEM PŘÁTELŮM A FANOUŠKŮM BÝVALÉHO
"ROCKOVÉHO" RÁDIA HEY!
Chtěl bych reagovat na prohlášení programového ředitele
Rádia Hey, p. Hromádky, a zároveň i na veřejnou diskusi
na téma rockového formátu v českých rádiích obecně.
Povšiml jsem si, že celá polemika na dané téma se
poměrně slušně rozrostla a s mnoha názory, ale i podněty
vnitřně souhlasím, nebo se s nimi mohu ztotožnit…
Pracoval jsem v brněnské redakci Rádia Hey jako externí
hudební redaktor téměř tři roky a byla to velmi příjemná
léta. Poznal jsem spoustu zajímavých lidí a dostal jsem
možnost realizovat podle vlastních představ za skvělé
asistence moderátora Martina Kudličky vlastní pořad ROCK
CAFÉ, který se později přejmenoval na ROCK ANTIKVARIÁT.
Podle vlastního subjektivního výběru jsem postupně
nabídl posluchačům více než 80 kytarových hráčů anglo-americké
provenience, ale i česko-slovenské hudební scény. Díky
porozumění skvělého ředitele a citlivého znalce
mediálního prostředí Radima Koziela, jsem dostal prostor
představit rockovému příznivci širokou škálu hudebních
stylů a pojetí a prosadit do vysílání hudební tvář,
která v mnoha případech byla pro řadu posluchačů nová,
objevná a neznámá. Neřídil jsem se nějakými pravidly
popularity a obecné známosti, ale stejnou šanci dostali
i hudebníci, kteří neměli tak masivní propagaci a jejich
jména neprávem zapadla do víru hudebních dějin.
Vedle tohoto bohatého tématu jsem uvedl v pořadu ROCK
ANTIKVARIÁT kompletní historického profily legendárních
skupin jako byli The Beatles, Pink Floyd, Atomic Rooster,
Cream, Janis Joplin, Maggie Bell a Led Zeppelin (na
připravený profil King Crimson jsem už nedostal
prostor). Kromě toho jsem do historického profilu o
brněnské artrockové skupině Progres 2 pozval drtivou
většinu všech hudebníků, kteří ve skupině působili a
dodnes působí, a navíc jsem měl možnost pozvat do živého
vysílání i samotné profilované hudebníky z Brna, Prahy a
Ostravy, kteří se za mého přispění sami prezentovali
posluchačské obci tak, jak je nikdo nezná…..
Velmi často nám do živého vysílání telefonovali naši
posluchači a my jsme reagovali na jejich dotazy a
postoje a názory. Na moji e-mailovou adresu mi ještě
před nedávnem chodilo poměrně hodně dotazů, proč jsem
přestal uvádět ROCK ANTIKVARIÁT. Na ulici a ve veřejné
dopravě mě často zastavovali různí lidé, kteří
projevovali hluboký zájem o daná témata a chtěli se
dozvědět informace ze zákulisí příprav tohoto pořadu.
Toto všechno mě přesvědčilo o tom, že moje práce je
smysluplná a že oslovuje široké spektrum posluchačů,
kteří pravidelně každé pondělí mezi 20.00 až 22.00
poslouchali můj pořad. Od dubna do konce června 2009 byl
formát mého pořadu změněn. Byl natáčen ze záznamu a tím
se bohužel ztratilo kouzlo bezprostřednosti a komunikace
s posluchači. Nebylo mi to příjemné, ale protože jsem
měl zájem pořad zachovat, tak jsem pokračoval v novém
uchopení dál, i když jsem z toho vnitřně neměl velkou
radost. Po skončení seriálu o legendárních Led Zeppelin
byl všemu konec….
Na poradě redaktorů v zasedací místnosti na Rádiu Hey v
Brně na Šumavské ulici najednou udeřil blesk. Dostavil
se programový ředitel nebo dramaturg (nevím přesně jaké
je jeho poziční postavení) p. Petr Kříček a moji
kolegové Pavel Lněníček a Milan Krajči, stejně jako v té
době už bývalý ředitel Radim Koziel a samozřejmě i já,
jsme dostali okamžitou výpověď. Z celého postupu jsem
měl pocit, jako by se vrátil počátek r. 1970 a do
kulturní a politické sféry udeřila nebývalou silou
husákovská normalizace a bez udání důvodu se vyhazovalo
ze zaměstnání. Zazněly argumenty, že příští tvář Rádia
Hey bude orientována směrem k novým informačním
technologiím, facebooku a sportovní tématice. Hudba
podle p. Kříčka je „pouze vatou, protože co si budeme
povídat, vlastně nikdo z posluchačů rádio neposlouchá
jako zdroj zábavy, poučení, rozptýlení, ale jenom jako
zvukovou vatu…“ Ta ironická a arogantní teze mě ovšem
dokázala vnitřně nabudit. Mám 55 let a hudbu poslouchám
cíleně od r. 1970 jako encyklopedista, sběratel,
specialista a po řadě seminářů, samostudiu a cílené
snaze se za normalizace dovzdělávat v hudebních
tématech, kam nás komunistická ideologie nechtěla
pustit, jsem po řadě let dospěl na určitou úroveň, že
jsem začal už za bývalého režimu samostatně uvádět
pořady z vinylových nosičů, později vlastní
audiovizuální pořady. Kromě toho jsem začal vyvíjet i v
dané problematice publicistickou činnost a vybudoval si
poměrně obsáhlou sbírku hudebních nosičů. Specializoval
jsem se zejména na šedesátá a sedmdesátá léta (to ovšem
neznamená, že bych další desetiletí ignoroval). P.
Kříček přijel do Brna nikoliv vyjednávat o případných
změnách a úpravách, ale byl vnímán jako likvidátor toho,
co normálně fungovalo a co mělo sledovanost a odezvu.
Absolutně neexistoval prostor pro nějaké vyjednávání a
případné kompromisy. P. Kříček přijel likvidovat a tak
byl vnímán i jeho přístup – tedy ne Děkujeme, odejděte!,
ale přímo Vypadněte!. Když nový ředitel, velmi slušný
člověk, Jan Zrzavý tohoto pána vyzval k tomu, aby nám
alespoň poděkoval za naši práci, setkal se s
lhostejností a odmítnutím. Elementární lidská slušnost a
vlídnost se v těchto neblahých časech proměnila ve
slabost, blbost a naivitu. Naopak drzost, agresivita a
nabubřelost je vnímána jako lidská přednost a kvalita…
Kam jsme se to dostali?
Svedli jsme s p. Kříčkem téměř tříhodinový boj na téma
hudba v rádiích a profilace rockového formátu. Dopředu
bylo zřejmé, že nemohu a nemůžeme vyhrát a zvrátit celý
rozkladný proces, který byl nastolen. Po absolvování
nutné psychologické sebeobrany a obrany hudby jako
umění, jsem měl pocit, že jsem jako stavební dělník
složil sám celý vagon cementu….. Když jsem p. Kříčkovi
sdělil, že hudba pro mě není vata, ale naopak umělecká
disciplína, před kterou jsem vždycky měl, mám a budu mít
značný respekt a obdiv, že mě mnohokrát pomohla ze
svízelných situací a že jí budu neustále něco dlužit,
měl jsem pocit, že házím na stěnu hrách…
Rovněž jsem se doslechl, že p. Hromádka do médií
oznámil, že pořady speciály byly pro výrobu příliš
nákladné a že jejich produkce byla neúnosná k daným
poměrům. Tohle je ovšem nikoliv mystifikace, ale holá a
sprostá lež!! Veškerou přípravu pořadu a dramaturgii
jsem si zajišťoval sám (stejně jako mí kolegové v jejich
speciálech) a jejich realizace nijak hudební redakci
nezatěžovala ani finančně, ani pracovně. Bylo mi
schváleno, že když bude pozván do živého vysílání daný
hudebník, bude mu refundačně vyplaceno 500 Kč jako
náhrada za jízdné, tedy žádný honorář!! Jednalo se o
několik hudebníků z Prahy a Ostravy. Drtivá většina
případů ovšem byla jenom v mé vlastní režii. Když
spočítám čas na přípravu a koncepční pojetí jednotlivých
pořadů, protelefonované peníze, tak se ani můj honorář
nepohyboval v nějaké závratné a neúnosné rovině.
Především bylo jasné a zřejmé, že tuhle práci jsem dělal
rád s entuziastickým přístupem a potom bylo velmi
snadné, takového člověka zasáhnou a vzít mu to, co ho
bavilo a co bavilo o posluchače, kteří ho pravidelně
poslouchali…
Protože až téměř pětatřicet let života jsem prožil za
komunistického režimu, znal jsem tehdejší poměry a
restrikce vůči hudbě, zejména rockově orientované.
Doufal jsem že společenské a politické poměry na domácí
scéně se nějakým způsobem narovnají.
První dva roky (asi 1990 až 1992) to skutečně vypadalo
tak, že bude odděleno zrno od plev a že kvalita a ryzost
vybrané domácí hudební produkce získá oprávněný prostor
pro vlastní existenci. V dalších letech jsem pochopil,
jak jsem se hluboce zmýlil. Dobrá, snažil jsem se tedy
akcentovat svůj liberální postoj a řekl jsem si, že v
tomhle národě bude nějaké procento těch, kteří budou
chtít slyšet nadále jména jako Michal David, Iveta
Bartošová, Petr Kotvald, Stanislav Hložek, Sagvan Tofi,
Pepa Melen, Milan Dyk, Darinka Rolincová, Markéta
Muchová, Pavel Horňák, Michal Penk, Vašo Patejdl,
skupiny Elán, Balet…. a podobné produkty… ale zároveň
jsem si přál, aby se do širšího povědomí posluchačů
dostala oprávněně jména jako Dežo Ursíny, Soulmen, Prúdy,
Matadors, Rebels, Flamengo, George And Beatovens, Blue
Effect, Etc…, Marsyas, Blues Band Luboše Andršta,
Energit, Mahagon, Progress Organization, Progres 2,
Futurum, Synkopy 61, Oldřich Veselý a Synkopy, Futurum,
Fermáta, Collegium Musicum, Ota Petřina, Michal Prokop a
Framus Five, Bohemia, Dux, Pražský výběr, Stromboli,
Dunaj…. Bohužel se tak nestalo. Tahle hudba to prohrála
dvakrát. Poprvé v době svého vzniku, kdy se nad ní
vznášely mraky ideologické závadnosti a podruhé, když
pro generaci dnešních třicátníků je tato hudba „stará“ a
netrendová. Vlna techna a taneční scény totálně
zaplavila jako plíseň hudební cítění nové generace, pro
kterou je potom hudební umění Radima Hladíka, Mariána
Vargy, Michala Pavlíčka, Luboše Andršta nebo Jana
Hrubého jakýmsi nepochopitelným anachronismem…
Naleštěnému jednoduchému popu osmdesátých let velmi
nahrála okolnost, že „naši zlatí hoši z Nagana“ v r.
1998 sdělili novinářům, že právě Michala Davida a celou
tu jmenovanou společnost za jeho jménem poslouchali v
šatnách a na hotelích. Lepší reklamu si opravdu přát
„děti ráje“ nemohli. Jak stačí málo, aby respektovaný
sportovec ovlivnil svým pochybným vkusem masy lidí,
kteří mu okamžitě přitakají a následně uznají jeho
postoj v souvislostech, že když to říká on, takový
sportovní pojem, tak to bude asi pravda a my mu to
uvěříme. Svědčí to o tom, na jak mizerné intelektuální
úrovni stojí průměrný český posluchač….
Jsem konsternován z toho, jaké skupiny jsou dnes
prezentovány na televizních obrazovkách, na rozhlasových
vlnách a na festivalech jako rockové. Připadá mi to jako
výsměch a zároveň totální ignorance ze strany
producentů, organizátorů a nových hudebních kritiků a
publicistů, když nedokáží rozpoznat kvalitu od mizerie.
Jak mohou být skupiny jako Chinaski, Kryštof, Divokej
Bill, Vypsaná fixa, Mňága a Žďorp, Tata bojs, Děda
Mládek Illegal Band, Cocotte Minute, Ready Kirken,
Support Lesbiens…. zařazeni do rockové kategorie, když
se vlastně jedná o moderní pop? Postavte skupinu
Chinaski vedle Fermáty, nebo Blue Effect sedmdesátých
let vedle Kryštofa a budete mít pocit, že jste
instalovali do expozice barokní varhany vedle selského
žebřiňáku…. Nechci, aby má slova byla vnímána jako
konfrontace, ale hudební redaktoři a lidé pohybující se
v oblasti rockové hudby by měli mít jistou inteligenci,
cit, vkus, instinkt a tyto schopnosti dát cele do služeb
své nelehké profese!!
Prosím Vás, vyměňte všelijaké trendové kariéristy a
zlatokopy, kteří vnímají hudbu jako prostor pro laciné
zbohatnutí a ovlivňování svým pochybným vkusem zejména
mladé posluchače, kteří teprve hledají svoje vzory a
předměty zájmu, abychom se nemuseli za pár let stydět
před ostatním světem, kde panuje zcela rozdílné poměry….
Proč bych měl stále přesvědčovat nové programové
manažery, dramaturgy a tvůrce playlistů, že hudba
Beatles, Cream, Who, Frank Zappa, Jimi Hendrix
Experience, Pink Floyd, Bluesbreakers, Jethro Tull, King
Crimson, Nice, Atomic Rooster, Strawbs, Curved Air,
Allman Brothers Band, Yes, Van Der Graaf Generator, Led
Zeppelin, Deep Purple, Santana, Vanilla Fudge, Focus,
Doors, Spooky Tooth, Johnny Winter, Miles Davis, Bob
Dylan, Mahavishnu Orchestra, Weather Report, Rick
Wakeman, Caravan, Gentle Giant a dalších nejmenovaných
je kvalitní, obsažná, podnětná, umělecky závažná,
originální a jedinečná, když už to přede mnou řeklo
tolik více fundovaných lidí a tato jména jsou dnes
běžnou součástí encyklopedií a intelektuálního povědomí…
Na tohle téma bych mohl velmi dlouho rozvíjet svoje
postoje, myšlenky a názory. Domnívám se, že to hlavní už
bylo řečeno. Za svým názorem si stojím a nemám pocit, že
bych se měl nechat ovlivnit nějakými novými tezemi.
Čtyřicet let poslechu hudby, se domnívám, mi dává
licenci k tomu, abych věřil tomu co říkám a neztratit
vlastní tvář.
Dopis nebyl nijak redigován, ani
jinak upraven nebo korigován. Redakce tohoto portálu
nenese za jeho obsah žádnou zodpovědnost. Umístěn je zde
s výhradním souhlasem autora, který cítí potřebu se
vyjádřit k uplynulým událostem v kontextu s médiem, ve
kterém působil a ke ktreému měl delší čas nejen pracovní
vztah. |
